Odpustit otci, který nebyl „dobrý“?

Nedávno jsem na sociální síti LinkedIn zveřejnil příspěvek o tom, jak děti může ovlivnit nepřítomnost otce v dětství…

Debata, která se pod ním rozvinula, mě přivedla k přemýšlení, zda je vůbec možné v krátkém textu pojmout celé téma kvality otcovství a jeho dopadu na náš život.

Sešlo se tu mnoho názorů a zkušeností, často velmi bolestných.

Podobaly se těm, které v mé praxi slyším velmi často:
💬 „Lepší žádný otec než špatný otec.“
💬 „Je těžké srovnat se s tím, jaký byl a jak žil.“
💬 „Zklamal mě, protože…“
💬 „Neměl na mě čas.“
💬 „Nenaučil mě, že …“

A mnoho dalších výčitek…

Na to vše neexistuje jednoduchá odpověď, protože příběh každého z nás je jedinečný, stejně jako příběhy našich rodičů a prarodičů.

Jedna věc ale existuje, kterou jde dělat vždycky.

🛑 Zastavit to 🛑

Nepokračovat dál a změnit směr rodinného příběhu.

Vím, jak je to těžké, a vím, jak to někdy vypadá beznadějně.

Sám jsem podobnou cestou také prošel. Mé dětství bylo velmi těžké a ovlivnilo mě na dlouhou dobu v mém životě. Pro činy mého táty jsem jako dítě hledal těžko pochopení. Až do dospělosti, kdy jsem byl připraven vše pochopit a odpustit mu.

Byl to jeden z nejdůležitějších okamžiků mého života a jsem velmi rád, že jsem k tomu dospěl dříve, než táta navždy odešel ❤️
Jsem za to rád pro sebe, pro něj, pro mé děti… 🙏

🤔 A proč vám o tom píši? 🤔

Věřím, že doba se změnila a mnohých tabu a předsudcích je vhodný čas mluvit. Je čas ke změně jako nikdy před námi. O mnoha věcech se dá lépe mluvit, můžeme sdílet zkušenosti a hledat podporu pro to, abychom dokázali své táty pochopit a sami se stát lepšími.

Proto si hluboce vážím všech tátů, kteří hledají lepší verzi sama sebe a chtějí chápat souvislosti svých příběhů. I když to někdy znamená odpustit vlastnímu otci něco, co vypadá jako neodpustitelné.

🎄 Krásný advent! 🎄

David